Rčení "je starý jako Metuzalém" je všeobecně známé. Méně už se ale ví, že tento předpotopní stařík se podle bible měl dožít stáří 969 let. A přitom není zdaleka sám, kdo měl údajně dosáhnout tak vysokého věku.
Začneme-li od Adama, pak průměrný věk deseti biblických patriarchů před potopou byl 857,8 roku. Poslední z nich - Noe - se měl dožít 950 let. Taková čísla jsou většinou pokládaná za nereálná a vybájená, vztahující se k mytickým postavám.
Co když je tomu ale jinak? Z hlediska současné vědy o stárnutí (gerontologie) jsou takováto čísla samozřejmě naprosto nepřijatelná. Jak jim tedy rozumět?
Český astronom a historik starého hvězdářství Arnošt Dittrich vyslovil už v roce 1923 v knize Slunce, Měsíc a hvězdy zajímavý názor: "Již na velmi nízkém stupni mohli lidé čítati čas počítáním novů. Skutečně nalézáme u mnohých národů ohlas z té doby v mínění, že za starodávna lidé žili mnohem déle než niní. Tak se vypravuje v bibli, že Adam žil 930 let, Metuzalém, jehož stáří se stalo příslovečným, dokonce 969 let. Čísla ta stanou se rozumnými, pokládáme-li je za světelné měsíce. Rok má zhruba 12 světelných měsíců. Adam byl živ asi 77 let. Metuzalém 81 let." Světelným měsícem je zde míněn cyklus synodického měsíce od novu k novu neboli lunace (29,53 dne).

Alespoň sto let
Přesnějším výpočtem, uvažujeme-li, že slunečný rok (365,25 dne) neobsahuje 12, nýbrž 12,37 synodických měsíců, dostaneme hodnoty nepatrně nižší: Adam by žil jen 75 a proslulý Metuzalém (Metúšalach) 78 roků.

A to už je přijatelný údaj. Vždyť i bible (Genesis 6,3) vymezuje maximální věk: "Ať je jeho dnů sto dvacet let." To je přesně věk, který je v bibli přisouzen Mojžíšovi. Ale třeba Sáře, ženě Abrahamově, je vyměřeno 127 roků, samotnému Abrahamovi bylo dáno 175 roků života, zatímco jeho druhému synu Izákovi dokonce 180 let. Jeho prvý syn Izmael žil podle bible 137, Jákob 147 a Lot 142 let.
Abrahamem vlastně končí druhá desítka starozákonních praotců, která na rozdíl od první (od Adama k Noemovi - tabulka v pravo) žila celá již po biblické potopě. U ní se již neuvádí, kolika let se kdo dožil, nýbrž v kolika letech zplodil prvního syna a kolik roků žil ještě potom. Mezi těmito čísly je ovšem značný nepoměr. Zatímco prvé se jeví dost reálně (v průměru 47,6 roku), druhé je značně nadnesené (v průměru 269,5 roku). Zdá se, že jedinou cestou, jak tento nový problém vyřešit, je považovat u Noemova rodu léta do zplození syna za reálné sluneční roky a zbytek života za čas vyjádřený v lunacích.
Tímto způsobem pak získaný průměrný věk těchto deseti popotopních staříků - 69,5 roku - již vypadá docela přirozeně. S výjimkou Šéma, kterému i tak vychází stále ještě vysoký věk 140 let, by žádný příslušník Noemova rodu nepřekročil věkovou hranici sta let.
Použijeme-li převodového klíče navrženého Dittrichem (rok = lunace) nejen pro přepočet délky života předpotopních praotců, ale částečně i pro přepočet vysokého věku příslušníků Noemova rodu po potopě, podaří se z biblického textu odstranit většinu čísel považovaných z hlediska moderní vědy za nesmyslná.
Předpotopní, ale částečně i popotopní staříci tedy nežili bájný a bohulibý život, dlouhý v průměru 582,3 roku, ale pouze 69,4 roku, nebo dokonce jen 64,8 roku, uvažujeme-li, že Šém by se mohl výjimečně dožít 140 let.
Touto metodou se můžeme s úspěchem pokusit snížit také údaje známé z jiných pramenů, například datování zkázy Atlantidy v Platonově spisu Tímaios, chronologii Babylonie od potopy po vládu Nabunassirovu, nebo délku vlády jednotlivých panovníků i celých dynastií v Mezopotámii, uváděných v sumerské listině králů jako "vládci po potopě".

Nejen stovky, ale i tisíce let
Existují však časové údaje mnohem fantastičtější, u kterých již s použitým převodním klíčem nevystačíme. Například údaje o stáří předpotopních panovníků i celých dynastií v sumerské královské listině (tabulka v levo), údaje z Herodotových Dějin, týkající se panování egyptského farona Amásise (Ahmóse II.) v Sais či údaje z Béróssovy chronologie Babylonie od stvoření světa až po potopu, ale třeba i data o věku starých ve středověké tibetské kronice ze 14. století - Zrcadla králů Sönama Gjalcchäna. V těchto textech se již nejedná o pouhé stovky let, ale o tisíce a desetitisíce roků.
Aby se z takových hodnot stala přijatelná čísla, je třeba zvolit jiný časový klíč, a tím by mohl být převodový klíč rok = den. Analogie denního a ročního cyklu byla známa již dávno ve starověku. Její stopu nacházíme mimo jiné také v bibli. V knize proroka Ezechiela stojí: "...poneseš nepravost domu Judova čtyřicet dnů. Den za rok, den za rok dávám tobě."

Jako příklad za všechny lze uvést údaj o stáří babylonského hvězdářství citovaný řeckým historikem Diodorem Sicilským v 1. století př. n. l. Ten mluví o 473 tisících let před Alexandrovým tažením do Mezopotámie. Zmenšíme-li toto neuvěřitelné číslo klíčem rok = den, pak 473 000 dnů se rovná 1295 slunečním rokům. Chaldejští kněží tedy se svým astronomickým pozorováním začali asi 1295 roků před Alexandrovým tažením do země, k němuž došlo v roce 331 př. n. l. Počátek babylonského hvězdářství bychom tak měli hledat někde kolem roku 1626 př. n. l., což ale souhlasí s tím, co víme o období panování Chammurapiho, Ammisaduqy a kassitské dynastie. Právě z té doby existují totiž první spolehlivé doklady o babylonské astronomii.

Arnošt Dittrich nebyl první
Otázkou zůstává, proč vlastně staří autoři používali tak vysokých čísel, pro něž je dnes nutné hledat převodové klíče, abychom jim správně rozuměli. Důvody mohly být různé. Že ale naše převodové klíče nejsou jen nějaká novodobá spekulace, nýbrž že šlo ve starověku o věc dosti obvyklou, dokládá ve druhé polovině 2. stol. n. l. řecký autor, u něhož bychom to asi nejméně čekali. Artemidoros z Daldis píše ve svém Snáři (Oneirokritikon II,69) následující pozoruhodné věty: "Shledal jsem, že dny, měsíce a roky většinou vůbec nemají stejnou platnost - vždyť lety se označují i měsíce a dny, měsíci roky a dny, dny mohou znamenat i měsíce a roky. A aby to nedávalo příčinu k nejistotám, tedy, kdykoli někdo uvede roky, pokud jsou uměřené a přijatelné, buďtež považovány za roky; pokud je jich větší počet, za měsíce; pokud je jejich počet nadmíru veliký, pak za dny..." Tak vida, zatímco věhlasný Cicero ještě nějakých dvě stě let před Artemidorem vysoká čísla v textech jiných autorů striktně odmítl jako klam a přísně odsoudil ty, kteří je publikovali, Artemidoros nám zanechal návod, jak s nimi pracovat.