Ale když chtěl vyjít z městské brány, spatřil Krista, jak mu jde
vstříc. Poklonil se mu a zeptal se: "Pane, kam jdeš?" Kristus mu
odpověděl: "Jdu do Říma, abych byl znovu ukřižován." Nato se ho Petr
zeptal: "Pane, znovu budeš ukřižován?" A on mu odpověděl : "Ano, znovu
budu ukřižován." Petr pravil: "Pane, vrátím se a budu tě následovat."
Po těch slovech Pán vstoupil na nebe. Petr za ním upřeně hleděl a štěstím plakal. Potom šel do sebe a pochopil, že to, co měl vytrpět Pán, bylo řečeno o jeho vlastním utrpení: Pán totiž ve své slávě a svém milosrdenství společně trpí se svými vyvolenými.
Skutky Petrovy 35 (Pseudo-Linus)
Tu se Petr zastavil a řekl:
"Vidíš tu jasnost, která se k nám blíží?"
"Nic nevidím," odpověděl Nazarius.
Ale Petr ozval se za chvíli, zacloniv si oči rukou:
"Jakási postava kráčí k nám v sluneční záři."
Kásluchu jejich nedocházel však ani nejmenší ohlas kroků. Vůkol bylo úplně ticho. Nazarius pouze viděl, že v dáli chvějí se stromy a že jas rozlévá se stále šíře po rovině.
A počal s údivem hleděti na Apoštola.
"Rabbi, co ti jest?" zvolal, jsa znepokojen.
A z rukou Petrových vypadla poutnická hůl, oči jeho hleděly nepohnutě před sebe, ústa byla otevřena, ve tváři zračil se údiv, radost a nadšení.
Náhle padl na kolena, maje ruce před sebe vztaženy a z jeho úst vydral se výkřik:
"Kriste! - Kriste!"
Klesl tváří k zemi, jako by líbal něčí nohy.
Dlouho trvalo mlčení, pak ozvala se v tichu starcova slova, přerývaná pláčem:
"Quo vadis, Domine?"
Nazarius neslyšel odpovědi, ale k sluchu Petrovu zavanul smutný a sladký hlas, kterýž pravil:
"Když ty opouštíš lid můj, jdu do Říma, aby mne po druhé ukřižovali."
Apoštol ležel na zemi, tváří v prachu, bez pohnutí, beze slova. Nazariovi se zdálo již, že omdlel nebo skonal, on však konečně povstal, zvedl chvějícíma se rukama poutnickou hůl a beze slova obrátil se k sedmi pahorkům města.
Pachole, vidouc to, opakovalo jako ozvěna:
"Quo vadis, Domine?" -
"Do Říma," odpověděl tiše Apoštol.
A vrátil se. ...
H. Sienkiewicz, Quo vadis
kontext: Skutky Petrovy