Kdosi mi poradil, že ze Skadaru na východní konec hor se dá dojet horskou
silnicí jižně od Kománské přehrady. Že ta silnice je nová a dobrá a vede
zajímavou krajinou. Tak jsem to zkusil. Bylo to něco na způsob obvyklé
trampské rady: "Ukážu vám zkratku. Je to sice o něco delší, ale zato horší
cesta." Těch 150 km jsem jel asi 6 hodin (se zastávkami na focení).
Nová ta silnice je, to ano. Střídají se úseky prvotřídního nového asfaltu s
tankodromem plným hlubokých jam, mezi nimiž je nutno absolvovat
složitý slalom. A celá trasa v prudkých zatáčkách, je to skutečně horská
cesta. Za kteroukoliv zatáčkou může být jáma nebo náklaďák. Víc než třicítkou
to prostě nejde...
Ale - musím dát za pravdu - krajina zajímavá. Velmi působivá svou pustotou
a depresivností. Těžko si představit hory odlišnější od těch pár kilometrů
severněji. Místo špičatých bílých štítů jsou tu oblé, nahoře ploché hřbety
řídce porostlé travou, jalovci, místy nízkými borovicemi. V letním žáru
všechno vyprahlé, vysušené. Horská polopoušť.
Je to dáno geologicky. Balkánský poloostrov formovalo alpinské vrásnění,
střetlo se tu několik litosférických desek. Od severu sem zasahuje Dinárská
horská soustava - to jsou vápencová pohoří podél Jaderského moře, nejjižnější
a nejvyšší jsou právě Prokletije. Jižně začíná pásmo Hellenid zasahující až po
Krétu. Při srážce těchto celků byl ze dna moře Tethys vyzdvižen příkrov
oceánské kůry tvořený ultrabasickými vyvřelinami čedičového typu (nazývá se to
ophiolitová struktura). Ty - narozdíl od blízkých vápenců - zvětrávají velmi
neochotně a erose zde postupuje pomaleji. Obsahují hodně železa, proto jsou na
povrchu, je-li delší dobu vystaven vzdušné oxidaci, zbarveny do červena,
zatímco na lomu - a na stěnách roklí nedávno obnažených erosí - jsou tmavě
šedé. Celkový dojem je rezatá krajina, což ještě umocňuje barva uschlé trávy.
Trochu jako na Marsu...
Celou oblast nazývám velmi nepřesně podle městečka a okresu v její západní
části: Pukë.
