Skutečnost byla poněkud odlišná od očekávání. Společnost, která se sešla v Curraj i Epërm, byla skvělá - dobrovolníci, procházející spříznění tůristi (jako my) a hlavně místní horalé. Ale jako východisko do hor se Curraj moc neosvědčil. To není jeho chyba, ostatní - známější horská střediska na tom nejsou o mnoho lépe. Albánské Alpy čili Bjeshkët e Nemunaje či po slovansku Prokletije jsou opravdu prokleté hory - mimořádně drsné, neschůdné a nepohostinné. Nikde jinde jsem neviděl, že by vertikální dimense tak dokonale pohltila tu horizontální. Všude kolmé skalní stěny zdola až nahoru. Jakákoliv vlastní iniciativa při hledání cest na hřebeny nepřipadala v úvahu, zvlášť při pohybu natěžko s výbavou na dva týdny. Varování, že cesta do Curraje je celodenním pochodem přes hory, jsme nebrali vážně - to byla chyba. A z Curraje na hřeben nám to trvalo další dva dny. K tomu přistupovala další základní vlastnost zdejších hor - nouze o vodu. Celé hory jsou velikou krasovou oblastí - co naprší, hned zmizí pod zemí. Vodní toky mizí a zase se objevují, na prameny není spolehnutí. Na druhou stranu je to speleologická země zaslíbená.
A ještě jeden, poněkud samozřejmý poznatek: jezdit sem v červenci je opravdu hodně blbý nápad. Náš denní program se odehrával od půl páté ráno do poledne, pak už bylo nutno zalézt někam do stínu. Ale v mezích možností nám počasí šlo na ruku.
Přes tu neočekávanou drsnost hor - nebo právě díky ní - byla nakonec bilance vandru vysoce positivní. Poznali jsme něco, co jinde (aspoň nablízku v Evropě) není. A taky řadu skvělých lidí.
P.S. 2017: Ještě jednou s Albánskou výzvou. Stejná místa jako loni, program (pro mě) hodně redukovaný. Za vlny vražedných veder; prostě to nešlo. Rychlý útěk na obyvatelnější rovnoběžku... Sem v létě už nikdy!
2016
Cesta do Curraje (35)
|
2017
Kománská přehrada (31)
|