Cesta k Pirinu

5. března 1986: Den plný vzrušení. Dlouho se nehlásí Pavel (jede z Úpice; skutečně vyjel?). V 16 h. mám smluvené předání fototechniky na katedře, leč čekám až do 17'10, přitom v 19 h. nám odjíždí vlak. Infarktová situace. Na koleji už potkávám ostatní ve dveřích. Jsme kouzelně naložení. Já mám na zádech krosnu, ze které rostou hole a cepín, na hrudi kletr se "železem", k němu přivázaný pekáč. Cestou přes Prahu zabíráme půlku tramvaje, v metru budíme obecné veselí. Kvaltujeme zbytečně, protože vlak má samozřejmě zpoždění. Do kanystru (určeného na benzin) nakupujeme pivo, které v nás rychle mizí. Ze začátku máme docela plno - dva spolucestující do Budapešti a jeden řecký student až do Sofie (rychle jsme našli společné známé a skamarádili se).

6. března: Obvyklý bezútěšný obraz cestou přes Rumunsko. Všude nepořádek, zbořeniště nebo staveniště, špína. Kolem jednoho průmyslového komplexu úplně černá krajina pokrytá sazemi. Rumuni berou vlak útokem, vykupují jídelní vůz a obtěžují aktivitou na pomezí kšeftu a žebrání. Hlavně jedou po cigaretách, žvýkačkách a čokoládě. Celníci si nás ani nevšimnou, zato chudáka Řeka vždycky dokonale prošacují.

7. března: Kupodivu načas dorážíme do Sofie, hned nám jede další vlak. Naštěstí poloprázdný. Zajímavá krajina kolem cesty. V Sandanski vystupujeme, s Pavlem jdu do města vyhledat kancelář BTS. Tam nás velmi ochotně přijali. Sice o naší korespondenci s ústředím nic nevěděli, ale řekli nám, co jsme potřebovali vědět (ano, zaslon na Temném jezeře je otevřený a když tam budeme udržovat pořádek, tak tam můžeme zůstat jak chceme dlouho), pomohli nám sehnat taxi (2 auta) na odvoz věcí z nádraží, nakoupit benzin (ukecat pumpaře, aby nám ho navzdory předpisům natočil do platového kanystru) a nacpat nás do autobusu právě vyjíždějícího pod hory - tomu se říká klika! Svezli nás gratis (v zájmu vědy) až do místa "Popina Laka", právě na rozhraní mezi jarní oblevou a souvislým sněhem. Začíná výstup. Kvůli schůdnosti a možnosti táhnout náklad na pekáčích pokračujeme po silnici, pak zkratkami k chatě Jane Sandanski. U křižovatky poblíž chaty nocujeme.

8. března: Den zmatků a nedorozumění. Dnes se potřebujeme dostat s nákladem k chatě Begovica. Problem (který se ukáže jako klíčový) je, že máme typickou komoušskou "turistickou mapu" - řídkou, nepřesnou a plnou nesmyslů. Ještě za tmy vyrážejí Pepa s Pavlem napřed směrem, který se nám jeví jako nejvhodnější. Jenže jsme se dost jasně nedomluvili, co máme dělat my s Ajnštajnem. Tak jsme usoudili, že nic nezkazíme, když budeme s nákladem pendlovat týmž směrem. Po několika kilometrech narážíme na malou chatu, kde se dozvídáme, že jdeme úplně špatně a kluci tudy rozhodně nešli. Tak měníme kurs a táhneme to prudce nahoru jakýmsi údolím, které snad vede na Begovicu. Konečně odpoledne nacházíme značenou cestu a na ní na nasr*ho Pepu, který nás hledá. Do večera jsme s věcmi na Begovici, kde se ubytováváme - v zájmu šetření sil a času. Příjemně skromné prostředí, žádný mastňácký komfort. A parta Bulharů, kteří nás dlouho do noci napájejí za bujarého veselí a legrační česko-rusko-bulharské konversace.