Focení na vandrech I

vyšlo v: Roverská sosna 1/2010

na hlavní stránku

Trampové a umění? No jasně, přece muzika! Písničky, kapely... Bejvávalo. Spočítejte někdy na vandru, kolik s sebou máte kytar a kolik foťáků. Fotí skoro každý a s trampskými fotoweby a fotosoutěžemi se roztrhl pytel. Snad tedy nebude od věci povědět si něco o tom, co se dá na vandru vidět a vyfotit, jak na to a na co si dát pozor, aby výsledek za něco stál. Říkáte si: "Já si fotím jen tak, mně to stačí, na nějakou teorii nemám čas". OK, taky se to tak dá dělat. Nebo máte ambice své obrázky někomu ukazovat, vystavovat, upravovat je a hrát si s nimi. Pak zjistíte, že propastný rozdíl mezi dobrou a mizernou fotkou vzniká z nepatrných rozdílů v přípravě a promyšlenosti, z přemnohých ohledů a zanedbání. Prostě že štěstí přeje připravenému.

Podíváme se na několik obvyklých žánrů a situací, kdy na vandru vytahujeme foťák. Začneme krajinami, pak si povíme o focení kamarádů, na cestě i u ohně, dostane se i na kytky a brouky, mraky, možná i na jeskyně a hvězdy. Nebudeme se příliš zabývat technikou, na to zde nemáme dost místa a naše vybavení je příliš různorodé. Jen konstatujme banalitu, že focení je technický proces a tudíž obrázek z kvalitní zrcadlovky zpracovaný ve Photoshopu bude vypadat jinak než "výcvak" z automatického kompaktu hozený bez jakéhokoliv zpracování do rajčatového protlaku. A pokud to myslíte s focením vážně a chcete fotky tisknout na větší formáty a vystavovat, tak to bez zrcadlovky nepůjde.

1. Fotím krajinu
Krajiny jsou ze všech žánrů zdánlivě nejsnadnější, vždyť tam není co zkazit (?). Nehýbe se to, světla bývá dost. Ano, jsou nádherné krajiny, kde autorem fotky je příroda a fotograf k tomu nemá co dodat - třeba horské údolí s jezerem a skalními štíty okolo. Ale jsou i krajiny technicky náročné (třeba se sluncem v záběru) a stylově citlivé (třeba mlžné polotóny). Skoro všechno se točí kolem dvou aspektů: světla a kompozice. Zde je pár zásad, na které není radno zapomínat:

Nejdůležitější podmínka dobré krajinářské fotky: být ve správný okamžik na správném místě. Něco napoví zkušenost, něco elementární úvaha. A přiznejme si - tento požadavek je v zásadním rozporu s vandrováním v partě. Není totiž nic nudnějšího než otevřená letní krajina s modrým nebem v poledním slunci. Doba, kdy je slunce vysoko, je fotograficky k ničemu. Obraz je plochý, stíny jsou tvrdé. Zajímavé věci se dějí kolem západu a východu slunce. Nejen hra barev na nebi, ale hlavně měkčí rozptýlené světlo. A kdo chce opravdu dobré fotky, musí si přivstat. Ty nejlepší scény a nálady vykouzlí ranní mlha, opar, rosa, první sluneční paprsky hledající si cestu. Je-li nablízku rybník a noc byla chladná, je to sázka na jistotu. Nebo naopak čekat na východ slunce na kopci a mít ranní inversi pod sebou. Nikdy není krajina tak krásná a tajuplná jako časně ráno. Nebo: pokud se schováte s ostatními před přeháňkou do sucha hospody, přijdete o nejzajímavější příběhy odehrávající se na nebi. Fotograf musí být trochu meteorologem a vědět dopředu, jaké bude světlo a kde ho nejlíp využije.

Největší technický problémem krajin představuje obloha, tedy - dynamický rozsah mezi světly a stíny. Digitální foťáky jsou v tomto směru na tom stále bídně a proto je častou chybou vypálená obloha (tzn. čistě bílá, mimo zaznamenatelný rozsah). Dá se tomu čelit správným měřením světla. Nejlépe kolem horizontu nebo v jasnějších partiích. Čili namířím měřící bod (obvykle střed pole) na horizont, zablokuji měření expozice (stačí podržet namáčknutou spoušť), namířím na zvolenou kompozici a exponuji. Stejně je potřeba hned na displeji zkontrolovat výsledek, vynikající pomůckou je histogram. Přepaly fotku téměř vždy zabijí, menším zlem jsou černé stíny, ty spíš mohou působit umělecky. Pokud máte slunce přímo v záběru, je každá rada drahá a musíte vážit mezi velikostí přepalu (efektem "paprsků") a černým popředím.

Dobrou službu udělá přechodový filtr, kterým oblohu ztmavíme. Do jisté míry tak působí i polarizační filtr, ale o tom někdy později. Obecná zásada je: fotky s ostrým světlem a velkým dynamickým rozsahem exponovat víckrát s posuvem clony a pak si mezi snímky vybrat; v ideálním případě je sloučit pomocí funkce HDR.

Ke kompozici, čili co vlastně fotíme: Vždycky, než stisknu spoušť, si představím scénu z hledáčku zarámovanou v obraze. A přemýšlím, co tam chybí nebo přebývá.

Tedy - co na fotce být musí: jeden výrazný prvek, který přitáhne pozornost a od něhož bude fotka "čtena". Může to být výrazný strom, postava, slunce, socha, stavba... Ten musí být ostrý, kontrastní - dobře osvětlený nebo naopak černý (třeba jako jediný prvek na snímku) a nesmí být uprostřed (!). K němu by měl být jako protiklad jiný, doplňující prvek - třeba hora v pozadí, mrak, plocha louky nebo i prázdný prostor. Napětí mezi hlavním a doplňkovým prvkem dá fotce vnitřní dynamiku, napětí, děj. Osvědčená je diagonální kompozice, kdy hlavní a doplňkový prvek nebo výrazná linie jsou na úhlopříčce - diagonále nebo na linii s ní rovnoběžné. Pokud umístíme hlavní prvek doprostřed fotky (což je asi nejčastější začátečnická chyba), vyloučíme tím jakékoliv vnitřní napětí a fotka bude "o ničem". Staří malíři užívali pravidlo "zlatého řezu": hlavní prvek nebo průsečík hlavních linií umisťovat do bodu ležícího v třetině ze strany a třetině shora či zdola. Takové body jsou vždy čtyři, (levý horní atd.) takže není problem vybrat, který se nám právě hodí, a fotka bude vypadat dobře.

Táž zásada platí pro rozdělení snímku mezi krajinu a oblohu. Horizont uprostřed bude vždy vypadat hloupě. Co je hlavním námětem - krajina, nebo mraky? I v tomto případě přijde vhod pravidlo třetin.

Ještě důležitější starost je - aby na fotce nebylo nic, co tam být nemá, žádný rušivý prvek tříštící pozornost, zpravidla v popředí. Typicky: z boku trčící větev, uříznutý kus postavy, hromada smetí atd. Čím méně toho na fotce je, tím lépe. To se nedá řešit jinak, než pečlivým hledáním stanoviště - fotograf na vandru vždycky zdržuje. Často je potřeba dát si práci s "úklidem popředí" nebo poprosit kamaráda, aby tu zatracenou větev podržel odtaženou ze záběru. Zvlášť na skalách jsou takové situace zdrojem vzrušení.

S tím souvisí další zásada: Každá (!) fotka bez výjimky potřebuje oříznout. Pravděpodobnost, že by nějaká rozumná scenérie měla poměr stran stejný, jako dává foťák, je nulová. Navíc je fotka vždy širší, než ukazoval hledáček. Nad počítačem se zamýšlejte: "Tenhle barák vlevo tam ruší, ten uříznu. Co kdybych tam nechal jen tohle...?" Odvážným ořezáním můžete fotku vylepšit o několik úrovní. Ořezu musí samozřejmě předcházet jiný nezbytný krok: srovnání náklonu. Pokud je na fotce nakřivo horizont nebo "padající" vertikála (třeba nahnuté domy nebo kmeny stromů), nepomůže jí sebelepší námět a je z ní pouhá ostuda.

Světlo: obecně platí, že se sluncem v zádech nic pořádného nevyfotíte a přímé sluneční světlo je spíš pro zlost. Zato vynikající možnosti dává protisvětlo, třeba rozptyl světla na listech nebo na jinovatce. Pak jsou omluvitelné i nějaké ty přepaly. A fotografickým rájem je (no fakt!) mlha se svou hrou jemných tónů. Třeba stromořadí, postupně se rozplývající do neznáma... Někdy se vyplatí, počkat si než popoleze slunce nebo než přijde vhodný mrak. Stín totiž může být prvkem jak krajinotvorným, tak rušivým. Pokud se poštěstí, mít nasvícený hlavní motiv a stín na pozadí, je to paráda.

A nakonec nejdůležitější zásada: aby fotka zaujala, musí být něčím zvláštní, musí oslovit. Buď neokoukaným hlavním prvkem nebo zvláštní perspektivou. Zajímavé bývají pohledy nahoru či dolů, vděčná je "žabí perspektiva" od země, která dělá zajímavá popředí. Je-li to jen trochu možné, fotka by neměla být pouze popisná, mělo by v ní být něco tajuplného, nedořečeného, místo pro fantasii, něco co by prohlížejícího "vtáhlo do děje".

No prostě experimentujte! Všechny uvedené zásady jsou od toho, aby se porušovaly. Pochopitelně s dovětkem: když vím, co dělám a proč.

Netopejr

ostatní díly:
2. Fotím kamarády
3. Fotím kytky a brouky
4. Fotím mraky
5. Fotím v jeskyni

diagonální kompozice podpořená kontrastem světel

mlha - záruka tajuplnosti

Někdy je potřeba fotit úplně z lehu na zemi.

Slunce ve zlatém řezu

ranní opar + 2 výrazné prvky