a) koho a co fotit
Vždy je snadnější říci, jak něco nedělat - a o příklady není na webu nouze. Třeba obličeje stažené šklebem (úsměvem?) s pohledem přímo do objektivu a spoustou prázdného prostoru nad nimi. Nebo zeď z rozmazaných maskáčů kolem velikého bílého fleku (ohně?). Nebo cesta středem obrázku a na ní několik mrňavých čárek - zad vzdalujících se kamarádů.

I zde platí hlavní požadavek: fotka musí mít děj, sdělení srozumitelné a zajímavé nejen pro majitele foceného obličeje. Bez nároku na úplnost si uveďme pár typických "vděčných" námětů podle počtu zachycených osob:

Portrét jednotlivce by měl vyjadřovat nějakou emoci, náladu. Radost, zamyšlení, zahleděnost do krajiny. Nebo nějakou činnost, třeba soustředění při čtení cancáku, ochutnávání jídla nad ešusem, zpěv s kytarou, míření lukem nebo cokoliv. Nutnou podmínkou je zachycení oné činnosti nebo nálady tak, aby prohlížející byl vtažen dovnitř a prožil si to taky. Obvyklé jsou dvě chyby: Hlava by neměla být uprostřed obrázku! A pohled přímo do foťáku působí hloupě (nejde-li o vysloveně emocionální portrét). Zato diagonální kompozice obličeje s pohledem na ruce dělající příslušnou činnost bude dobře fungovat. Přímý pohled do tváře ("en face") také nepůsobí dobře. Daleko lepší možnosti dává tvář z profilu či poloprofilu, zajímavé bývají fotky z odvráceného poloprofilu - zezadu, kdy je z odvrácené tváře ještě zřetelné, kam hledí a čemu věnuje pozornost. Někdy se fotograf musí chovat jako opravdový paparazzi - dlouhé minuty mít kamaráda v hledáčku, čekat a stisknout spoušť v tom zlomku vteřiny, kdy mu proběhne tváří úsměv nebo kdy zvedne ruce v dramatickém gestu.

Podstatně náročnější, ale také zajímavější jsou fotky dvou nebo více osob zachycující komunikaci a vztahy. Přátelský rozhovor u ohně; zalamování palce; loučení odcházejících kamarádů; společný výraz překvapení; objetí kolem ramen, ukazování čehosi v dálce... Náročné je hlavně vystižení toho pravého okamžiku a pohledu. Přitom musí být jasně zřetelné obličeje a čitelný jejich výraz, což je náročné i technicky, světla bývá málo, času taky, foťák musí být dokonale připravený. To, oč jde, nejsou zobrazené postavy, ale děj mezi nimi.

Podobně obtížné bývá přirozeně zachytit "akční" situace, třeba při lezení na skále, balancování na kládě přes řeku, prostě při překonávání překážek. Záleží na zlomcích vteřiny a situace se nezopakuje.

Zde si musíme ujasnit jeden paradox: Hlavně to musí být přirozené a nearanžované! A právě proto je občas potřeba aranžovat, nebo aspoň trochu pozdržet čas. Ale nestyďme se za to, dělají to tak i slavní fotografové. A když už aranžujeme, musíme myslet na všechny detaily, které by celou snahu pokazily. Obvykle to probíhá asi takto: "Jé, to bylo pěkný, vydržte tak! Ne, nekoukej se mi do foťáku, dívej se mu do tváře! A posuň se kousek doleva, ať ti neroste strom z hlavy! Moment, musím odtáhnout tu větev z popředí. A tu igelitku dej pryč, vypadá blbě. A posuň si klobouk, není ti vidět do xichtu! Tak, a teď ten úsměv jako před chvílí! Ne, máš tam zavřený oči, znova! ..." Prostě - rekonstruovat výjev tak, aby vypadal úplně přirozeně, je fuška. Pokud to "herci" vydrží bez beznadějného rozchechtání či inzultace fotografa, je šance na úspěch. Samozřejmě je potřeba vyjít z reálné, přirozené situace. Když je scéna úplně vymyšlená a zaranžovaná, tak se to pozná. A pozor - takovým aranžováním a zadržováním kazíme kamarádům autenticitu zážitku. Ne každý to dobře snáší.

Skupinovky mají málokdy jinou než dokumentační funkci. Leda, že by celou skupinu spojoval nějaký děj. Třeba "stání na Vlajku" nebo pochod zajímavým terénem (samozřejmě ne zezadu, obvykle chci fotit kamarády a ne jejich pingly).

I zde platí hlavní zásady zmíněné v souvislosti s krajinami: Hlavní prvek nesmí být uprostřed obrázku, jeho umístění má vyjadřovat zachycovaný děj. Nesmí tam být rušivé a nadbytečné prvky nebo zbytečné prázdné plochy (typicky nad hlavami). Nesmí se to kácet (to se pozná spíš podle stromů než podle lidí) a nesmí tam být křiklavé kompoziční chyby - třeba ten strom rostoucí někomu přímo z hlavy nebo podobné zákryty objektů.

b) jak to vyfotit - volba expozice
Těžká věc, protože scéna se nám hýbe, takže potřebujeme fotit krátkým časem, a přitom máme málo světla. Zvolená expozice bude kompromisem mezi "rozhýbaností" (dlouhý čas), malou hloubkou ostrosti (clona), šumem (vysoká citlivost) a podexponovaností. V žádném případě nelze spoléhat na automatiku! Ta je hloupá a nepozná, co se na scéně děje. Při úvaze, jak to nastavit, se musí vyjít z toho, co ještě udržím (obvykle nelze jít nad 1/30 s, resp. 1/10 s u stabilizovaného objektivu) a jak se mi focení objekti hýbou (což obvykle žádá ještě kratší časy, někdy i pod 1/100 s). Z toho plyne, že stativ je nám k ničemu - i u ohně. Pokud nám vychází nutný čas delší, musíme zvýšit citlivost. Tady záleží na foťáku. Dobré digitální zrcadlovky mají třeba ISO 6400 a víc, aniž by byl obrázek rozbitý šumem. U starších a lacinějších foťáků to je horší... Ale pořád je lepší fotka mírně zašuměná a podexponovaná (které se dá "pomoci" v počítači), než fotka rozmazaná.

c) užití blesku
Jedno řešení nedostatku světla se nabízí samo - použít blesk. S ním je ovšem potřeba nakládat opatrně, protože dělá "placatou" scénu a působí nepřirozeně. Je rozumné "přiblejsknout si" v situaci, kdy máme silné protisvětlo a obličeje jsou ve stínu. Ale jen trochu (kompenzaci blesku do mínusu; záleží na vzdálenosti fotografovaných), jinak budou vypadat jako z umělé hmoty. V noci nic jiného nezbývá, je ale třeba dát si pozor, aby celá scéna byla ve zhruba stejné vzdálenosti, jinak budeme mít vypálené popředí a vzadu "černochy v tunelu".

d) zvláštnosti focení u ohně
Nejhezčím a zároveň nejnáročnějším vandráckým žánrem je focení kamarádů u ohně. Světelné podmínky jsou nejhorší, jaké mohou být. Oheň bude na digitální fotce vždy vypálený (filmy to zvládaly), všechno ostatní bude ve tmě. Chvilky vydatnějšího světla jsou vzácné, třeba vzplanutí ohně po přiložení suchého chrastí, ty je potřeba nepropást. Stejně bude většina fotek rozmazaných, musí se s tím počítat a fotit co nejvíc. Téměř nutnou podmínkou je stabilizace obrazu. Odměnou bývají opravdu hezké, emocionálně silné portréty, vždyť u ohně bývá uvolněná nálada.

Zajímavé a působivé scény vznikají kombinací teplého světla ohně a studeného světla LED baterek, zvlášť když úzký kužel světla z LED prochází kouřem. Velice vděčným námětem jsou siluety - vyhlédněte si kamaráda nebo dvojici s výrazným profilem (třeba doplněným kloboukem či fajfkou) a vyfoťte jeho černou siluetu promítající se na oheň. Silueta musí být samozřejmě dokonale ostrá, ale proti ohni stačí krátký čas expozice.

Fotíme na vysoké citlivosti, takže detaily budou "rozbité" šumem. Ten se sice dá počítačově potlačit, ale výsledky bývají spíš ke škodě než k prospěchu. Někdy (vzácně) se stane, že z takového obrázku, rozbitého šumem a chvěním horkého vzduchu, vznikne umělecké dílo, něco jako impresionistická malba. Místo detailů tam budou jen náznaky, ale tím silněji to bude provokovat fantazii.

Na závěr jedno veledůležité varování. Focení kamarádů je společensky citlivá záležitost. Jsou mezi námi exhibicionisté, ale i stydlivci a jedinci (zejm. jedinky), pro které focení znamená trauma. Dotěrnost při focení může vést ke ztrátě kamaráda; to za tu fotku nestojí. Fotograf musí mít pečlivě vyladěnou anténu a vědět, koho a kdy se raději před vyfocením zeptat. Odmítnutí (nebo jen náznak nelibosti) je nutno bez keců respektovat. A pokud chci něčí fotku umístit na veřejně přístupný web, je nutným předpokladem výslovný (nejen předpokládaný) souhlas.

Netopejr

ostatní díly:
1. Úvod + Fotím krajinu
3. Fotím kytky a brouky
4. Fotím mraky
5. Fotím v jeskyni

Pokud fotit někoho zezadu, tak kvůli tomu, kam směřuje.

Kombinace dvou typů světla

Pohled v odvráceném poloprofilu se dobře kombinuje s krajinou.

Děti se fotí dobře.

Na skalách se vyřádí všichni včetně fotografů.

Někdy to bez blesku nejde.

Se světlem si lze hrát jakkoliv.

Světlo ohně je pro portréty vynikající.

Siluety dodají obrázku hloubku.

Silně neostrý obrázek může působit jako malba.