4. Fotím mraky
Otázka focení mraků - a vůbec oblohy - vlastně patří pod krajinu, je to ale
problém natolik specifický, že si zaslouží vlastní pojednání. Opět si nejprve
povíme pár tipů, co fotit, a pak pár rad, jak to fotit.
Co fotit
a) no přece mraky
Ne každý si uvědomuje, že samotná obloha, mraky a další atmosférické jevy
jsou vynikajícím tématem pro fotografování a to nejen jako doplněk krajiny.
Letní sluneční pohoda je nemyslitelná bez načechraných bílých kup kumulů na
modré obloze. Ještě lepší to je, když za některým kumulem je schované Slunce a
kolem mraku se vytvoří věnec paprsků, krásně mnohotvarý podle obrysu a
proměnlivé hustoty mraku (obr. 1). Za tzv. hezkého počasí ("azůro") toho ovšem
na obloze mnoho neuvidíme. Zajímavější to začne být, když se počasí kazí,
blíží se bouřka, nebo když se sejdou oblaka různých výšek a typů. Nejlépe
nějaká roztrhaná vysoká oblačnost (cirry) a pod nimi polštářkové nízké kumuly,
doplňkem mohou být kondenzační pruhy po letadlech. Zvlášť hezké to bývá kolem
západu Slunce, protože vysoké cirry ještě září slunečním světlem, zatímco
nižší mraky jsou ve stínu a tvoří kontrast (obr. 2). Nebo když mraky vrhají
stíny sledovatelné daleko do krajiny (obr. 3). Leckterý mrak je sám uměleckým
dílem, zvlášť když zasahuje do většího rozmezí výšek, jako třeba "bouřková
kovadlina" (obr. 4).
b) východy Slunce
Zapadající či vycházející Slunce a mraky při obzoru - to je záruka, že nebude
nuda. Zvlášť ve fázi, kdy některé mraky vidíme osvěcované shora a jiné zdola.
Jistě znáte ty krátké chvíle krátce po západu, kdy se červeně rozzáří spodní
okraje kumulů (obr. 5, 6). Pak následuje několik fází, kdy svítí různé části
téhož mraku (obr. 7, 8).
Ovšem - jak jsem už napsal dříve - focení (a pozorování přírody vůbec) nejde
moc dohromady s typickým průběhem vandru. Proto často chodím na vandry sólo a
snažím se spát nikoliv pod skálou, nýbrž na skále, nikoliv v rokli, nýbrž na
nejvyšším kopci. Sice to občas znamená odepřít si ohýnek, což je víc než
vykoupeno ohnivým představením na obloze. A hlavně to znamená si přivstat,
protože tím nejlepším divadlem není západ, nýbrž východ Slunce. V létě si
přivstat brutálně, o půl čtvrté. Vycházející Slunce se totiž prokousává
usazenou, zvrstvenou oblačností při obzoru nebo nad údolní inversí. Ty se pak
rychle rozmíchají a rozplynou. A jsou to scény jako z pohádky nebo z jiné
planety (obr. 9-12).
c) inverse
Když jsme u těch inversí - to je další důvod, proč chodit spíš po horách než
dolinách. Rozlité mlíko ranní mlhy v údolí nebo načechraný bílý oceán až k
obzoru, to patří k nejúspěšnějším kusům na divadle Přírody. Na Roverkách
nemáme dost vysoké kopce, aby dosahovaly nad úroveň inverzních mraků. Ale
Milešovka není daleko (obr. 13). A Krkonoše taky. Cože, že Krkonoše jsou pro
mastňáky, tam slušný vandrák nepáchne? Ale to tam nesmíte chodit v sezóně a ve
dne! V noci jsou hory vaše, můžete kam chcete, zóna nezóna. A ty východy
Slunce (obr. 14)! Pěkná inverse nemusí mít vyvinutou oblačnost. Skvělou
kombinací je hustý opar plus úplňkový Měsíc, jehož světlo je oparem
rozptylováno účinněji, než by dokázaly vyvinuté mraky (obr. 15).
Inverse je krásná z nadhledu, ale neméně zajímavé to je, když jste přímo na
její horní hranici, uprostřed bílého vlnobití (obr. 16) nebo sledujete příboj
narážející na svahy těsně pod vámi (obr. 17).
d) horské lahůdky
Velký vandr po horách je vůbec - povede-li se dostatečně "špatné" počasí, tedy
žádné "azůro" - hodokvasem mračných scenérií. Mraky bobtnající a stoupající
podél úbočí (obr. 18, 19), blížící se bouřka (obr. 20), vodní stěna
slejváku (obr. 21), večerní uklidnění po bouřce (obr. 22). Snad největší
lahůdkou je, když se mraky zarazí o horský hřeben, který jim brání v pohybu. A
pak přetékají jako kaše přes okraj hrnce (obr. 23), zaplňují údolí (obr. 24) a
zase je opouštějí, tečou přes hřebeny jako proud mlíka (obr. 25). Na horách
platí zásada: nezašívat se, nesestupovat, žít na hřebenech, žádné ohledy na
počasí - čím hůř, tím líp (tedy, nesmí trvale pršet, to otráví i fotografa).
:-)
e) blesky
Mimořádně hezkou zábavou je "lovení bouří" (stormchasing). Co udělá normální
člověk, když se blíží pořádná bouřka? No přece vyleze na nejbližší kopec, tam na
vyvýšeném místě postaví stativ s foťákem a exponuje jeden snímek za druhým. Je to sázka do
loterie, ale při dostatečné trpělivosti a silné bouřce se exposice a blesk potkají. Ideální to
je po setmění, když exposice jsou dlouhé a blesk se významně podílí na osvětlení krajiny a mraků
kolem sebe (obr. 26). Obvyklá metoda je: nastavit rozumnou clonu podle světla v krajině a
závěrku na "bulb" (trvale otevřená). Dálkovou spouští zahájit exposici a ukončit ji ihned
po nějakém hezkém blesku (resp. po takové době, než bude snímek přeexponovaný).
f) další atmosférické jevy
Určitě vás napadá spousta dalších vděčných témat: duha, halové jevy (kruhy
kolem Slunce, "vedlejší Slunce" atd.) Jsou o tom tlusté knihy, zavedlo by nás
to moc daleko. Neodpustím si zmínku o jednom takovém jevu, který znáte z hor:
když máte nad sebou Slunce a pod sebou mrak (mlhu), vidíte svůj vlastní stín
(i se stínem hory, na které stojíte) a přízračné několikanásobné duhové kolo
(obr. 27, 28). Ještě lépe to znají paraglidisté a letci na motorových
padácích. Říká se tomu "brockenský přízrak"; prý poutníkovi věští brzkou smrt
- viděno z pohledu věčnosti, nemůže se mýlit. :-)
Jak fotit
Je jasné, že na takovou širokou škálu situací nemůže být jedna metoda. Tak se
omezíme jen na několik hlavních zásad.
a) jak na přepaly
Již jsme si pověděli, že hlavním nebezpečím focení krajiny je přepálená
obloha. Kdy to vadí a kdy ne? Vadí to skoro vždy, s výjimkou focení proti
Slunci, kdy příval světla z jedné strany je protikladem zajímavého popředí.
Ale jakmile jsou předmětem focení mraky, nelze přepaly připustit. Máloco
působí tak hloupě, jako když je místo mraku "díra v obrázku". Jenže to je
těžké; dynamický rozsah mezi ozářeným mrakem a popředím je obrovský, málokterá
technika si s tím poradí a musí se jí pomoci. Především tím, že exposici
měříme v jasných partiích, proti obloze nebo u obzoru. (Pozor, to platí pro
digitály, u filmů to je obráceně.) Fotíme zásadně do formátu RAW, který pojme
větší rozsah světel než JPG, zpracování RAWu umožní z fotky "vydolovat" i
partie, které se zdály být přepálené či podpálené. A při kontrole obrázku
vycházíme z histogramu, protože z mrňavého obrázku na obrazovce foťáku poznáme
houbelec. Máme-li v záběru Slunce, měříme exposici na mracích v jeho
blízkosti, ne přímo na slunečním disku. Výsledkem sice bude přepal, ale jen
malý, musí to působit jako Slunce, ne jako bílá plocha.
Jenže když se nám podaří prokreslená struktura mraku, odnese to černá
krajina pod ním. Co s tím? Již jsem zmínil metodu AEB+HDR, ale nezabíhejme do
detailů; kdo ví, ten ví. Jednodušší a přímější řešení nabízí filtry, přesněji
dva typy filtrů.
b) přechodové filtry (neboli gradient-filtry)
Ty řeší problém zcela přímočaře - zastínit oblohu a ponechat krajinu. Jde
vlastně o sklo, jehož jedna polovina je čistá a druhá šedá. Tohle sklo se
umístí před objektiv tak, aby zatemňovalo horní část snímku. Podle charakteru
scény volíme filtr s více či méně pozvolným přechodem (gradientem) - hranicí
šedé. Používají se většinou s tzv. Cokin držákem, který umožní nastavit
správný sklon a polohu zóny přechodu (zpravidla chceme, aby se kryla s
obzorem). Je to zdlouhavé, komplikované a vznikají odlesky. Já to řeším tak,
že filtr prostě vezmu do levé ruky a připlácnu ho přímo na objektiv. Změřím
exposici na jasnější partii krajiny (už ne oblohy), upravím kompozici a
popotáhnu filtr tak, aby mi ztmavil oblohu. Vše z ruky, bez stativu a
složitého štelování držáku filtru. Filtr se sice rychle poškrábe, ale to se na
snímku neprojeví a nový nestojí majlant. Na přechoďák nedám dopustit, dokáže
překlenout neuvěřitelné kontrasty.
c) polarizační filtry
Ty využívají toho, že modré světlo oblohy je rozptylováno různě v různých
rovinách podle směru ke Slunci a úhlové vzdálenosti od něj. Účelem filtru je
pohltit světlo určité polarizace a tím něco selektivně ztmavit. Funguje to
nejen na světle oblohy, ale i na odrazech na rovných plochách, takže
polarizační filtry dokážou dělat kouzla i při focení vodní hladiny nebo
skleněných ploch. Ale na obloze je cíl jednoznačný: ztmavit modré pozadí a tím
zvýraznit mraky. Buďte si jisti, že všechny "reklamní kýče" v kalendářích s
hluboce modrou oblohou jsou foceny přes polarizační filtr. Je ale třeba být si
vědom důležitého omezení: efekt filtru opravdu silně závisí na úhlové
vzdálenosti od Slunce. Směrem ke Slunci a od něj se neprojeví vůbec.
Nejsilnější je 90o od Slunce. Závislost na úhlu je výrazná a v tom je
nebezpečí polarizačního filtru na širokoúhlých objektivech, kde jsou v jednom
snímku partie různě vzdálené od Slunce: budete mít výrazně ztmavenou modrou v
poměrně úzkém pruhu, což bude vypadat nepřirozeně. Takže opatrně a s
rozmyslem!
d) kompozice
Obloha je částí krajiny, takže platí vše, co už bylo řečeno o ní. Jen
zopakujme, že poměr mezi krajinou a oblohou by neměl být půl na půl. A je-li to zajímavější na obloze,
nemusí tam být krajina žádná - tím pádem chybí měřítko snímku a fantazie má volnější rozlet.
Nebo stačí malý proužek země úplně dole (klidně jen černá silueta), což udělá dojem
velikého prostoru, bezbřehosti (obr. 29, 30).
e) fotošopování
Kdo zpracovává snímky v grafickém programu (Photoshop apod.), je vždy v
pokušení obloze "pomoci" - přidat jí kontrast, ztmavit dešťové mraky,
zdůraznit paprsky atd. Je to prohřešek a podvod? Mám za to, že nikoliv a je to
věc jen míry a vkusu, nikoliv "pravdivosti". Když fotce takto pomůžete, sice
ji vzdalujete od "reality", ale můžete ji přiblížit tomu, co a jak vnímá
člověk zrakem. A soustava oko+mozek "softwarově" vyrovnává jasy a "fotošopuje"
ostošest, aniž bychom si toho byli vědomi. Takže - žádné výčitky svědomí, ale
o to víc opatrnosti, protože je velice snadné to přehnat do nevkusu. A modrá
obloha je navíc nesmírně citlivá na posterizaci: jakmile do ní zasáhnete s
výběry, úpravou úrovní atd., rozpadne se vám na ošklivé pruhy ("schody")
nespojitých, oddělených barev.
No prostě - choďte a foťte. Hlavně nebe nad hlavou. Fotky jsou jen nepodstatný
vedlejší produkt. Tím hlavním je zážitek toho úžasného divadla, o kterém většina lidí
nemá tušení.
ostatní díly:
1. Úvod + Fotím krajinu
2. Fotím kamarády
3. Fotím kytky a brouky
5. Fotím v jeskyni
|
obr. 1
|
obr. 2
|