V poslední době ožívá zájem o židovské hřbitovy, přinejmenším v prostředí,
kde se pohybuji. Kolegové a studenti z naší fakulty pomáhají staré poničené
hřbitovy opravovat a dokumentují dochované nápisy. Jednak ze zájmu o
hebrejštinu, trochu z dnes módního filosemitismu, také je to příjemně
strávený čas s podobně naladěnými lidmi v zajímavém prostředí. Moje školská
hebrejština na nápisy na náhrobcích nestačí (kromě několika standardních
opakujících se obratů). Leč venkovské židovské hřbitovy také rád vyhledávám
- pro jejich genius loci, který jejich obecná zanedbanost a zarostlost spíš
podporuje a zvýrazňuje. Jednoduchost náhrobků vyjadřuje naši rovnost ve
smrti. Bujná a neupravovaná vegetace zase naši identifikaci s ostatním
stvořením a odevzdání do rukou Stvořitele. Bez zbytečné (a
sub specie
aeternitatis směšné) zdobnosti a chval na pochovaného. Tak, jak to
vyjadřují dva často užívané, vzájemně komplementární citáty:
Áfar attá v'el áfar tášúv. - Prach jsi a v prach se navrátíš;
Gen 3,19 (třeba nad branou nového židovského hřbitova ve Strašnicích).
Ale také:
Aní jádatí góalí chaj v'acharón al áfar jákúm. - Já
vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem;
Job 19,25 (hojně citováno i na křesťanských hřbitovech).
Žádné barvotiskové vykreslování vzkříšení, soudu, ráje, nebe či pekla...
Jen prosté ujištění, že Ten, od něhož jsme život přijali, Ten bude mít také
poslední slovo. Nic víc, nic míň. Toto poselství, vděčné a vyrovnané přijetí vlastní smrti i vlastního
života (což jsou neoddělitelné dvě strany téže mince), nám zřetelně tlumočí
židovské hřbitovy.
Další obrázky jsou ve skupině
Židovský hřbitov v Uhříněvsi,
Židovský hřbitov v Litni,
Židovský hřbitov u Luže,
Židovský hřbitov v Libochovicích,
Hřivčice nebo Žamberk.
