Teplická jeskyně

Na dnech roklí pískovcových skalních měst se hromadí hrubá balvanitá suť. Mezi kamennými bloky zůstává dost místa, aby se tam protáhl člověk. A pokud je suťová deposice dost dlouhá a vysoká, může vzniknout "jeskyně". To slovo je třeba brát s rezervou. Člověk nemá kolem sebe kompaktní skálu, ale "děravou" hromadu šutrů, kterou proniká vzduch a místy i světlo, ale najdou se i dlouhé úseky zcela bez světla. Teplická jeskyně představuje nejrozsáhlejší dosud známý systém tohoto typu.

To nejzajímavější na suťových jeskyních je jejich mikroklima. Díky poloze na dně teplotně inversních roklí a prodyšnosti nadloží se v jeskyních hromadí chladný vzduch a dlouho vydrží - do léta tam zůstává led. Tím pádem v jeskyních přežívají chladnomilní bezobratlí (glaciální relikty), kteří žijí jen tam a pak až v Arktidě. A vůbec zvláštní kapitolou jsou kořenové krápníky, fenomén typický zejm. pro pískovcový "pseudokras".

Dlouhá desetiletí se z jedné publikace do druhé opisuje údaj, že Teplická jeskyně je dlouhá 1065 metrů. Nikdo neví, co ten údaj znamená, odkud kam kdo co kdy a jak měřil. Žádná dokumentace není. Tak jsme se letos (2018) pustili do mapování. Pro začátek jen zaměřit polygon hlavní průleznou trasou. Jsme asi ve dvou třetinách a už máme cca 1500 metrů.

P. S. 2021: Po proměření všech tří větví jeskyně vč. nejvýznamnějších alternativních tras jsme dost přesně na 2000 metrů. Ale je to délka klikatého polygonu, takže to není v zásadním rozporu se starým, konservativnějším odhadem.

Zde jsou ilustrační fotky z prolézání jeskyně. Pro představu, o jaký terén se jedná. Narozdíl od krasových jeskyní, které (obvykle) představují jakžtakž souvislý prostor, je pseudokras soustavou mezer mezi popadanými bloky a kameny. Mezi nimi občas prolézt lze, většinou nelze. Průstup jeskyní znamená neustálé přelézání, oblézání, podlézání, plazení a procpávání se úžinami. Nejlépe úplně spodem, ve vodě potoka, který to spodní patro proplachuje a uvolňuje.