První a hlavní předpoklad (abychom si rozuměli):

Komentáře k fotkám v mé galerii mají jediný účel: zachytit nějak to, co se mi s tím místem
spojuje a ozvláštňuje je. Historické a přírodopisné zajímavosti, ale především genius loci - aneb
jak ono místo na mě osobně působilo. Čili jde o výpověď ryze subjektivní, nikdo není nucen se
s ní ztotožňovat nebo souhlasit. (Doufám, že s tímto předpokladem návštěvník galerie komentáře
čte, aniž bych to musel předem deklarovat.) V onom kontroversním komentáři k vambeřickému
kostelu to ještě zdůrazňuji tím, že píšu v první osobě. Kdybych psal historickou nebo teologickou
studii, hlídal bych si terminologii a dbal na vyváženost. Ale to není tento případ.

A přiznám se, že politická i církevní korektnost je mi velmi cizí. Mám za to, že kontroversní
věci mají být ventilovány nahlas a jako takové reflektovány. Jinak se z nich stanou kostlivci ve
skříni, což se obvykle vymstí. V politice i v církevním ekumenismu. Tolik na (chápu - slabou)
omluvu jisté bezohlednosti onoho komentáře. Je to prostě MŮJ dojem spojený s MOU fotkou.
Jsou jistě i jiné - positivní a nadšené - dojmy a hodnocení téhož místa. Jsou-li někde ventilovány,
rád si je přečtu (a odkážu, pokud jsou na internetu).

Nyní k věcnému obsahu:

Předně mám za to, že můj komentář k Vambeřicím by (po určitém zjemnění) podepsala i řada katolíků. Správně
jste vystihl, že hlavním problemem je chápání liturgického prostoru, jak je vyjádřen prostorovým
uspořádáním kostela. Pokud bych o věci nic nevěděl, jak se
domníváte, asi by mi to bylo lhostejné a ve vambeřickém chrámu bych viděl jen (obdivuhodné)
umělecké dílo. Jenže řešení liturgického prostoru je důležitou teologickou výpovědí. A
Vambeřický chrám představuje v tomto smyslu výpověď opravdu extrémní. Totiž extrémně
sacerdotální: liturgie se odehrává v odděleném (ad absurdum odděleném) prostoru, kněžišti, kde
lid nemá co pohledávat. Liturgie soustředěná na oltáři a v rukou kněze, lid jako pasivně
přihlížející "konsument". Takto to samozřejmě dogmaticky chápáno nikdy nebylo, jde o karikaturu,
vydatně ovšem živenou církevní liturgickou praxí. Že je to takto neudržitelné, pochopil 2. vatikánský koncil a proto
zavedl liturgickou reformu: mše není něčím mezi Bohem a knězem, ale je aktem celého
shromáždění, proto se má sloužit čelem k lidem a ne do oltáře. A srozumitelně, ne jen latinsky.
V téměř každém kostele to je možné, vambeřický chrám to však svým prostorovým řešením
vylučuje. Což ovšem není náhodou, mentalita barokního neboli "potridentského" katolicismu je
skutečně s "podruhovatikánským" pojetím těžko slučitelná. A podepsaly se na tom mj. i
protireformační tendence tridentina. Pro srovnání: reformace (zejm. švýcarská a naše bratrská) pojaly
svůj liturgický prostor přesně opačně: stůl Páně jako místo eucharistie uprostřed shromáždění.
To jen vyjadřuje zásadní odlišnost v teologii, totiž v chápání církve, svátostí a kněžství (kněžství
v reformačních církvích neexistuje). Ano, liturgický prostor je vyjádřením eklesiologie, čili
sebepochopení církve. Proto musí vambeřický chrám iritovat pozorovatele, který tyto souvislosti
vnímá. A to jak evangelíka, tak "pokoncilního" katolíka.

Těchto pár poznámek samozřejmě nevyčerpává otázku - o vztahu eklesiologie a architektury
jsou tlusté knihy. Píšu je jen proto, abych naznačil, že ono mé hodnocení neplyne z úplné
ignorance, jak mi podsouváte. Ano, je subjektivní a jednostranné, vidí skutečnost z té horší
stránky, z opačné, než sama chce být viděna. Snad je tato má vědomá a
přiznaná jednostrannost aspoň trochu omluvou. Nevylučuje totiž pohled opačný (ad optimam partem).

To mě přivádí k poznámce o mariánském kultu. V tom komentáři jsem se to snažil trochu
diferencovat, ale asi ne dostatečně. Z evangelického hlediska je to velmi problematická
záležitost: věc bez biblického základu a oslabení výlučného Kristova díla spásy. Nicméně
právě zde (narozdíl od otázek spojených s kněžstvím a svátostmi - o to jsem se
tak nešetrně otíral, nikoliv o mariánský kult!) bych si rád ponechal přejný nadhled a viděl věc
z té lepší stránky. Tím, že jsou některé kristovské prvky přeneseny na Marii, nejsou nutně
oslabeny. Věřím, že i vztah k Marii může zprostředkovat vztah k Boží milosti, k evangeliu. V
některých případech dokonce účinněji, protože se zde více pracuje s emocemi, bytostným
osobním vztahem, prostě "se srdcem". Je zde něco, co naší protestantské zbožnosti chybí a tím
ji činí studenou, příliš racionální a odtažitou. Nemyslím, že by mariánský mezičlánek mezi
člověkem a Kristem musel být jen nadbytečný a kontraproduktivní. Pro mnohé lidi je možná
nezbytný. Což je z psychologického hlediska dobře pochopitelné. Víra obsahující mariánský
prvek je jaksi lidštější a obyvatelnější. Ovšem záleží - jako vždy - na širším kontextu. Rozhodně
mi připadá bližší a pochopitelnější víra prostého účastníka pouti na mariánský svátek do
Vambeřic, než víra extrémních kalvinistů, jak je zachycená v angloamerické literatuře. To, co
mi vadí na Vambeřicích, není sama mariánská zbožnost, ale ona totalitní tvář katolicismu a
související pojetí kněžství a svátostí.

Ovšem Váš názor na historickou roli mariánské úcty v souvislosti s obranou proti islámu a
komunismu připadá zase mně - řekněme - "poněkud odvážný". :-) Co však lze konstatovat s
historickou jistotou - to je role, kterou sehrála (tedy - nikoliv sama mariánská úcta, nýbrž
ideologie, která si ji dala do štítu) v naší zemi. Dnešní terminologií: brutální pošlapání lidských
práv, výsměch vší zákonnosti a bezohlednou likvidaci prvního prostoru s uzákoněnou svobodou
svědomí. Ano, Čechy v této věci předběhly dobu o několik staletí. Nejdřív Smírem
kutnohorským, pak Rudolfovým majestátem. Zatímco v ostatní Evropě platilo ostudné "cuius
regio, eius religio", v Českém království byla zákonem zaručena náboženská svoboda i pro
poddané. Pak bohužel přišla Bílá hora, začaly se stavět stavby jako je Loreta, vambeřický chrám
apod. a nastal náboženský teror (na tom slovu nutno trvat, historických pramenů je dostatek, to
si nevymyslil Jirásek). Mimochodem, když už jsme na Kladském pomezí, těžko se lze vyhnout
Jiráskovu pohledu. :-) Jistě, historie je za námi a nemusí nás rozdělovat. Ale budeme ji
reflektovat z různých, i protichůdných hledisek. Buďme na to připraveni a politickou korektnost
do toho netahejme!

A poslední polemická poznámka: Vnitrokřesťanské "hádání mezi sebou" nepovažuji narozdíl
od Vás (a mnoha dalších katolíků) za nic špatného a nevhodného a už vůbec kvůli ateistickému
okolí. Naopak! Mnohokrát jsem se přesvědčil, že to, co nás činí nepřesvědčivými, není naše
nejednota a rozhádanost, nýbrž právě jednota ve věcech hloupých a nepřijatelných. Např. jsem
zase jednou po dlouhé době mohl být hrdý na svou církev, když se veřejně distancovala od
všekřesťanské štvanice proti registrovanému partnerství homosexuálů. Což nesouvisí s meritem
věci (registrovaným partnerstvím; na to jednoznačný názor nemám), ale s tím, co má nebo nemá
být považováno za křesťanské proprium. Rozhádanost totiž znamená pluralitu názorů a tedy to,
že někde nevládne jedna totalita. Veškerá jednota názorů (obzvlášť na marginální záležitosti,
kam - s prominutím - počítám i mariánskou úctu) mi připadá apriori podezřelá a nebezpečná. A
našemu okolí, obzvlášť po nedávné totalitní zkušenosti, taky!

No, je mi jasné, že se Vám mnohé z napsaného nebude líbit. Ke klidu by mi stačilo jediné:
shodnout se na tom, že se nemusíme ve všem shodnout! :-) Že si v křesťanské svobodě
můžeme dovolit luxus nejednoty, plurality a jednostanných pohledů. A že si ty jednostranné
pohledy - pokud jsou tak chápány a přiznány - budeme tolerovat. :-)